Hlavní stránka Počítačové hry, s důrazem na Impérium
Galaktické Impérium filosofie historie struktura osobnosti technika temná strana kultura

Svět Star Wars dal vzninout již mnoha počítačovým hrám. Některé z nich jsou dokonce takovými skvosty, že mohou zaujmout i hráče, kteří zatím Star Wars neholdují. V této sekci je věnován důraz především hrám, ve kterých se objevují reálie Impéria.


PrŮvodce PoČÍtaČovÝmi hrami

Empire at War

Jedi Knight II: Jedi Outcast


Obal JK II: JO

Souboj s Desannem

Kyle a Luke

Mrazící komora na Bespinu

Kejim

Luke

Swamptrooper


Jedi Knight II: Jedi Outcast

Outcast mám velmi rád, vlastně ještě raději než následující díl Jedi Academy. Přestože má horší grafiku, méně rozmanité lokace i menší nabídku silových technik. Má ale mnoho věcí, jež z něj narozdíl od JA dělají opravdu dobrou hru. Ať už jde o strhující herní tempo, nápadité náplně misí či hlavně neurážející obtížnost. Jedinou podstatnější vadou na kráse je snad až příliš nedomyšlený příběh.

První mise Outcastu jsou báječné a čekal mě během nich šok. Jelikož jsem se dostal k Academy dříve, než k Outcastu, docela mě vyvedlo z míry, když jsem téměř na začátku první mise otevřel vcelku nenápadná vrata a za nimi se vyrojila obrovská banda stormtrooperů. Překvapení druhé: nepadali pod náporem sekundárního módu mé standardní imperiální zbraně jako hrušky. Dokonce jsem si říkal, jestli má vůbec cenu (při takovém začátku) hrát. Naštěstí jsem se oklepal.

Jsem posedlý Impériem. Vzdychám, když se můžu za zvuků Imperiálního pochodu pokochat nažehlenými uniformami důstojníků flotily všemocného Císaře. Ó jak krásný je tvar říšských křižníků, skřípavé burácení T.I.E. Fighterů mě přivádí do extáze. Nenávidím a miluji, když se v Kylově kůži infiltruji do základny, kde na mě dýchají staré časy. Tehdy si hrstka Rebelů, vedená onou směšnou princezničkou, rvala vlasy už při zvuku toho nejposlednějšího imperiálního uklízecího droida.

Podobnou infarktovou situaci jsem řešil o něco později, kdy jsem byl přinucen se utkat se dvěma kráčejícími bipedálními tanky AT-ST a ještě přitom chránit své republikové soudruhy.

Pak jsem Ho potkal. Ještěrčího muže, padlého rytíře Jedi - lorda Dessana. Spolu se svou učednicí Tavion mi zcizil můj poklad, mou více než spoluagentku Jan Ors. To neměl dělat.

Po prvním setkání s Dessanem a absolvování tréninku k znovuoživení mé moci ovládat Sílu mi byl navrácen můj světelný meč. Potěšen tímto obratem, troufale jsem si myslel, že s lightsaberem bude další průběh stejnou rutinou jako v JA. Opět jsem se mýlil.

Nar-Shadda - Pašerácký měsíc obíhající kolem klenotu Nal-Hutta. V celé galaxii nenajdete místo s větší koncentrací lidí, kteří vám jdou po krku. Opovrhuji zbabělými a páchnoucími Rodiany. Čekají v každém druhém okně tohoto proklatého místa, aby svým ostřelovacím discruptorem přehřáli buňky vašeho těla tak, až se vypaří. Nezbude z vás ani tolik, abyste posloužili jako krmivo pro banthu. To nejhorší je, že paprsek discruptoru nelze odrazit ani světelným mečem. Kdyby měl tuto proklatou věcičku aspoň každý tisící konfederační droid z období Klonových válek, nemusel by si později už žádný další Pán ze Sith špinit ruce s tou jediskou chamradí.

V průběhu hry mi v boji pomohli i dva známí hrdinové ze Staré filmové trilogie. Prvním z nich je jedinečný Lando Calrissian. Zachránil jsem ho z kobky jednoho kriminálního bosse, který sponzoruje tajemného admirála Fyarra. On mě za odměnu vzal do podle mě nejkrásnějšího města celé galaxie.

Město v oblacích. Jeho podvečerní červánky se nedají popsat slovy. Právě tady se uskutečnilo mnoho věcí, které ovlivnily osud celé galaxie. Například princezna Leia pronesla své vyznání lásky k Hanu Solovi, ten byl poté lordem Vaderem zmražen do karbonitu. Dále zde byla pronešena věta, která otřásla celou galaxií i filmovým světem. Darth Vader vyjevil Luku Skywalkerovi pravdu o jeho otci. Osobně mou nejoblíbenější scénou celé ságy je útěk z Oblačného města onoho bespinského podvečera, s eskadrou T.I.E. fighterů za zády a za zvuků fenomenální Williamsovy hudby. To je jediné místo, kromě závěru Pomsty Sithů, kdy mé oči zcela zvlhnou.

Na Bespinu jsem byl nucen si to vyřídit nejen s různými žoldáky a imperiály, ale i s dalšími zmetky, kteří byli znovuzrozeni v Síle prostřednictvím moci Údolí Jedi. Reborni by měli být na kratší dobu nejtvrdšími bojovníky ve hře, později je ale předčí ještě jedna podobná jednotka, zrozená kacířskými kejkli se Silou. Nuže, Reborni se dají porazit po zkušenosti s JA velmi snadno. Výhodné je použití techniky zrychlení, neboť tehdy jsem byl schopen Reborna rozkrájet, ještě než stačil říct Sith. Na konci bespinské anabáze jsem se utkal se samotnou Tavion. Bohužel jsem si tím, že jsem již měl zkušenost s JA, poněkud zkazil pointu. Nicméně je podvečerní souboj s Tavion na přistávací platformě dechberoucím zážitkem. Není vůbec snadné ji porazit. Musel jsem na ní být tvrdý, opravdu tvrdý.

Tehdy, když jsem srazil Tavion na kolena, mě prosila o slitování. Přestože se chtěla vykoupit drahocennou informací, že Jan stále žije, mohl jsem ji rozpárat jako hada. Jsem ale Jedi a Jediové dělají chyby. Propustil jsem ji v naději, že dokáže změnit svůj život a taky trochu z omámení z atmosféry Bespinu. Hluboce jsem se mýlil. Zase. Později, když si začala zahrávat se starodávným Pánem ze Sith Markou Ragnosem a jeho žezlem, napravil mou chybu můj žák. To už je ale jiná historie.

Na počátku mého pátrání po Jan mi pomohl také mistr Skywalker. Nezůstal však dlouho. Poté následovala obligátní řežba. Během svého čištění imperiálních lokací jsem narazil na nový typ nepřátel, kteří jsou v souboji na světelné meče ještě lepší než Reborni. Jde o takzvané shadowtroopery, vojáky Impéria, kteří nosí speciální oblek, v němž je implementován silový krystal, jenž jim dává schopnost využívat Sílu a ovládat světelný meč. To, že jde z pohledu mírného zasvěcence o docela podivnou záležitost, nic nemění na tom, že shadowtroopeři dají dost zabrat.

Z rozčarování nad tímto mírným znásilněním expandovaného univerza mě ale vytrhl jeden opravdu skvělý nápad. V průběhu jedné mise jsem totiž dostal za úkol projít lokací, aniž by kdokoli ze zúčastněných imperiálů stiskl jeden z několika alarmů. Wow. Řešení vzniklých situací nebylo opravdu lehké. Dokonce jsem se například přistihl, jak v poslední chvíli tasím na jediného vojáka, který se rozběhl k alarmu, raketomet, jen abych toho šmejda zničil dřív, než stiskne tlačítko a já budu během krátké animace uvězněn a mučen. K tomu úkolu se váže i jedna vzpomínka, na kterou dodnes vzpomínám s úsměvem. Dostal jsem se totiž do místnosti, která byla monitorována důstojníkem, který stál u alarmu za neprůstřelným sklem. Brzy jsem pochopil, že ke zdárnému přesunu k protějším dveřím budu muset vypnout blízkým vypínačem světlo, aby mě žádný imperiál nezpozoroval. Povedlo se. Vydal jsem se v absolutní tmě k protějším dveřím a ... byl spuštěn alarm. Zkusil jsem to znovu a znovu. Propadal jsem skepsi. Jak jen můžu být tak nešikovný? Vysvobození se ale nakonec dostavilo. Po pátém pokusu jsem si uvědomil, že i pokud vypnu světlo, můj zářící světelný meč asi nebude těžké v potemnělé místnosti spatřit. Zahanben tím, jak mi to pomalu pálí, jsem deaktivoval meč a napoprvé se úspěšně přesunul do další místnosti.

Po dlouhém martyriu jsem konečně osvobodil Jan. Má práce na Doomgiveru ale ještě nebyla skončena. Musel jsem Doomgiver zničit. V tom mě ale přerušil další boss.

Admirál Galak Fyar mě doopravdy překvapil. Nikoli však pouze svým plánem na výrobu shadowtrooperů. Během mé práce na poškozování štítů Doomgiveru si to se mnou přišel vyřídit osobně. A věřte, v jeho nablýskaném brnění, které jej chránilo před mými schopnostmi to nebyl vůbec lehký soupeř. Boj trval velmi dlouho, až když už jsem si myslel, že mě jeho proslovy "I am Fyaaaaaar!" připraví o rozum, admirál se konečně ve svém nejmíň dvoutunovém brnění sesul k zemi.

Vzápětí mě čekalo další překvapení. Na lodi totiž přestala vládnout gravitace. Vím, není to nic světoborného, ale přesto mě tento nápad velmi potěšil. Útěk z Doomgiveru tak dostal doslova nový rozměr.

Ze závěrečných levelů stojí za zmínku například ten, ve kterém osedláte AT-ST. Je to doopravdy jiná káva než JA, i když speederbiky a tauntauni také nebyli špatní.

A je tu Dessan. Mhm. Souboj s ním není zlý. Za doprovodu mého nejoblíbenějšího chorálu to má i celkem slušnou atmosféru, spíše mi vadí samotný Dessan. Chodící fialová ještěrka v dnešní době zrovna moc strachu nenažene, navíc o něm skoro nic nevím. Je tak psychologicky poněkud plochý. Jak jsem již ale říkal, jinak souboj nemá chybu. Dessan je správný závěrečný boss. Pokud jsem s ním bojoval postaru, tedy promyšleným soustředěným útokem, dalo mi hodně práce jej srazit na kolena. Naštěstí je ale možné se jej zbavit jednodušeji, tím že na něj svrhnete kamení, když podsekáte sloupy, které drží strop patra jednoho z massassiských chrámů, ve kterém se souboj odehrává. Toť vše.

Co na závěr? Přestože mám Outcast velmi rád a považuji jej za opravdu vynikající hru, když se chci během školního roku odreagovat, sáhnu spíše po novější Jedi Academy. Dělám to kvůli jejímu neduhu, kterým je mnohem kratší herní doba a lehčí obtížnost. Vím, že to je absurdní, ale Outcast si zahraji spíše o prázdninách, někdy, kdy mám sdostatek času na to, abych si jej správně vychutnal, aniž bych byl neustále přerušován svým rodinným okolím či školou. Smutné, že...

Kantýna na Nar Shadaa